Právo na obhajobu po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva

Ústavní soud, TZ 73/2026

Ústavní stížnost vzešla z trestního řízení, v němž byl stěžovatel zejména na základě doznání učiněného v přípravném řízení bez zastoupení obhájcem uznán vinným přečiny krádeže, porušování domovní svobody a poškození cizí věci (šlo o opakovaná vloupání do rekreačních chat) a pravomocně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let (stěžovatel byl naopak zproštěn obžaloby co do tří skutků, k nimž se nedoznal). Stěžejní námitkou ústavní stížnosti pak bylo tvrzení, že jediné usvědčující důkazy byly vytěženy přímo ze stěžovatele za situace, kdy neměl obhájce, ačkoliv nebyl schopen sám se řádně hájit pro svou mentální retardaci a negramotnost. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2809/20 ze dne 3. 11. 2020 odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Dle Ústavního soudu obecné soudy věnovaly námitce nepoužitelnosti výpovědí enormní pozornost, v rozsudku nalézacího soudu pokrývá její vypořádání skoro polovinu odůvodnění. Soudy nechaly vypracovat několik znaleckých posudků včetně revizního a přihlédly i k charakteru trestné činnosti a řadě dalších okolností.

Následně se stěžovatel obrátil na Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP), který dne 12. 6. 2025 rozhodl, že došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na pomoc obhájce (čl. 6 odst. 3 písm. c) ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). ESLP uvedl, že stěžovatel byl navzdory svému mentálnímu postižení poučen o svých procesních právech jen prostřednictvím předtištěných formulářů, jejichž text by byl náročný i pro osoby s plnou duševní kapacitou. Za takové situace bylo nepravděpodobné, že mohl posoudit důsledky svého výslechu bez obhájce a nelze mít ani za to, že se práva na pomoc obhájce účinně vzdal. Jelikož zároveň stěžovatelovo doznání bylo v trestním řízení použito jako klíčový důkaz, došlo podle ESLP k porušení výše uvedených práv.

V návaznosti na rozsudek ESLP stěžovatel podal návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem, kterému Ústavní soud usnesením sp. zn. Pl. ÚS 10/26 ze dne 1. 4. 2026 částečně vyhověl a své původní usnesení zrušil (návrhu nebylo vyhověno v rozsahu, v němž ústavní stížnost mířila proti zprošťujícímu výroku rozsudku okresního soudu).

V obnoveném řízení tedy plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) o ústavní stížnosti znovu rozhodovalo a vycházeje z právního názoru ESLP ústavní stížnost nyní shledalo důvodnou. Nálezem Ústavního soudu tak došlo k částečnému zrušení rozhodnutí trestních soudů (s výjimkou zprošťujících výroků), neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V obnovených řízeních Ústavní soud v souladu s § 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu vychází z právního názoru ESLP. Tato povinnost však neznamená, že by Ústavní soud vedle právního názoru automaticky přejímal i skutkový a procesní podklad, na němž ESLP své právní závěry vystavěl. ESLP nejenže zásadně neprovádí dokazování, ale především vydává věcná rozhodnutí bez znalosti kompletního spisu, čímž se zdůrazňuje pozice a odpovědnost vládního zmocněnce v řízení před ESLP za to, že soud bude mít pro své rozhodnutí k dispozici úplné a přesné informace. O skutkovém a procesním podkladu v obvyklém smyslu tak ani nelze hovořit. Pokud tedy ESLP předpokládá určitý procesní stav, který je však v rozporu s obsahem spisu, musí Ústavní soud vyjít právě z obsahu spisu. Tato situace nastala právě v tomto případě.

Po prostudování spisu totiž Ústavní soud zjistil částečné rozpory mezi jeho obsahem a tím, jak ESLP některé okolnosti prezentoval, přestože ze strany vlády, resp. vládního zmocněnce obdržel úplné a přesné informace. ESLP zejména vyšel z toho, že stěžovatel byl o svých procesních právech poučen pouze prostřednictvím předtištěných formulářů. Tento předpoklad neodpovídá skutkovému závěru okresního soudu, který po provedeném dokazování uzavřel, že vyšetřovatel stěžovateli vysvětloval poučení ústně po dobu 10 až 15 minut. Jak bylo přitom ověřeno, tento skutkový závěr má patřičnou oporu ve spise. Obsahu spisu neodpovídá ani úvaha ESLP, podle kterého se zdá, že nejméně v jednom případě stěžovateli bylo poučení jednoduše přečteno, aniž by měl příležitost si pročíst předtištěný text svým tempem. Z žádného provedeného důkazu neplyne, že by ústní poučení spočívalo v pouhém přečtení nějakého formuláře. Rozpor se pak týká rovněž výpovědi stěžovatele v přítomnosti obhájce na vazebním zasedání.

Jde-li o konstatování ESLP, že stěžovatel měl problém pochopit dokonce i poučení, které mu později dal jeho advokát, nelze přehlížet, že šlo pouze o neprokázané tvrzení daného obhájce, které je v rozporu se skutkovým závěrem okresního soudu i s odbornými závěry znalců, kteří se přímo k této otázce vyjadřovali s tím, že stěžovatel byl schopen takové poučení pochopit.

Podstatou rozsudku ESLP bylo, že stěžovatel nebyl v přípravném řízení řádně poučen o svých právech, zejména o právu na právní pomoc, a to ve světle toho, že je mimo jiné kvůli svému mentálnímu postižení zranitelnou osobou. Z tohoto úhlu tedy Ústavní soud k věci přistoupil a dospěl k závěru, že navzdory výše uvedeným skutkovým a procesním okolnostem je ústavní stížnost důvodná.

Je-li smyslem poučení o právu na právní pomoc zajistit, aby si obviněný byl vědom svých práv a mohl je v trestním řízení uplatňovat, musí být podáno takovou formou, že mu obviněný bude schopen porozumět. Dostatečný způsob poučení se přitom bude v jednotlivých případech lišit v závislosti na okolnostech věci včetně mentální kapacity obviněných.

Stěžovatel je osobou s lehkou mentální retardací, píše dysgraficky, čte dyslekticky, porozumí obsahu jednoduchého textu, není však schopen se orientovat v úskalích složitějších textů. Již z toho je zřejmé to, co uvedl i ESLP, a sice že stěžovatel by nebyl schopen pochopit poučení ve formě předtištěných formulářů, jak jsou obsaženy na úvod protokolu o jeho výpovědi. Jak ovšem bylo řečeno, poučení o procesních právech nebylo stěžovateli poskytnuto toliko v podobě předtištěných formulářů, nýbrž mu bylo ústně vysvětlováno. S ohledem na právní názor Evropského soudu pro lidská práva nicméně Ústavní soud shledal nedostatky v rozsahu tohoto poučení. I když se okresní soud zabýval poučením o procesních právech, zaměřil se zejména na zjištění, že stěžovatel byl srozumitelně, ústně poučen především o právu nevypovídat. Jeho skutkové závěry ani obsah spisu oproti tomu neposkytují spolehlivou oporu pro konstatování, že v rámci onoho ústního poučení (či jindy) bylo stěžovateli srovnatelným způsobem vysvětleno specificky i jeho právo na právní pomoc se všemi jeho aspekty - zejména možnosti požádat bezplatně o ustanovení obhájce.

Absence odpovídajícího poučení o právu na právní pomoc v posuzované věci znamená procesní nepoužitelnost stěžovatelova doznání, neboť výslech nebyl proveden způsobem odpovídajícím zákonu. Jinými slovy, toto doznání nemohlo být proti stěžovateli použito jako důkaz. Jelikož se tak stalo, a šlo navíc o důkaz pro odsouzení stěžovatele klíčový, nezbylo než napadená rozhodnutí pro porušení stěžovatelova práva na obhajobu zrušit.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku. Ústavní soud nijak nepředjímá, jaký dopad budou mít závěry tohoto nálezu na výsledek trestního řízení a orgány činné v trestním řízení v tomto směru nijak nezavazuje. Podstatné je, že trestní soudy v této věci nemohou jako důkaz použít ta stěžovatelova doznání, která učinil bez přítomnosti obhájce. Ústavní soud však zároveň upozorňuje, že konstatování ESLP, podle něhož stěžovatelovo doznání v přípravném řízení „nenapravitelně“ ovlivnilo jeho postavení a podstatným způsobem omezilo jeho vyhlídky na obhajobu před soudem, nelze vykládat tak, že by snad možnost uznat stěžovatele vinným trestnými činy, k jejichž spáchání se bez obhájce doznal, byla navždy již z tohoto důvodu vyloučena.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/26 je dostupný zde (297 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu