Přiměřenost ochranného léčení

Ústavní soud, TZ 72/2026

Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval případem stěžovatele, který je již více než 17 let v ochranném léčení, střídavě v ambulantní a ústavní formě. Dospěl přitom k závěru, že obecné soudy při svém nynějším rozhodování o umístění stěžovatele do ústavního ochranného léčení dostatečně nezohlednily všechny okolnosti věci. Ochranné léčení v ústavní formě přitom může vzhledem ke své časové neurčitosti představovat intenzivnější zásah do osobní svobody než nepodmíněný trest odnětí svobody. A právě proto je při rozhodování o jeho dalším trvání třeba mimořádně pečlivě zkoumat, zda nadále přetrvávají zákonné podmínky pro jeho výkon.

Stěžovatel byl v roce 2009 odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Trestná činnost stěžovatele spočívala v opakovaném vyhrožování sousedce a jejím fyzickém napadení. Následně byl stíhán pro jinou trestnou činnost zahrnující napadení policisty odsouzen v roce 2011, soud však vzhledem k jeho nepřechodné duševní poruše (organická porucha osobnosti s rysy emoční nestability, impulsivnosti, nezdrženlivosti a zvýšené tendence k hostilním až agresivním projevům, snížené intelektové schopnosti a rysy ADHD poruchy) od potrestání podmíněně upustil. Stěžovateli bylo po prvním incidentu uloženo psychiatrické ochranné léčení v ambulantní formě, po druhém incidentu bylo změněno na léčení v ústavní formě. V následujících letech bylo znovu rozhodnuto o změně formy ochranného psychiatrického léčení stěžovatele z ústavní na ambulantní a naopak (proti jedné takové změně formy na ústavní stěžovatel již jednou u Ústavního soudu brojil, jeho ústavní stížnost však Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 2062/17 ze dne 30. 8. 2018 pro zjevnou neopodstatněnost). Od roku 2019 pak stěžovatel vykonával ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní.

Napadenými rozhodnutími opět došlo ke změně formy ochranného léčení na formu ústavní. Podnětem k této změně bylo jednání stěžovatele, který v místě bydliště znovu vyhrožoval svým sousedům a následně během nedobrovolné hospitalizace fyzicky napadl jednoho z pacientů. Ošetřující lékařka proto podala návrh na změnu formy ochranného léčení na ústavní. V průběhu hospitalizace došlo k postupné stabilizaci zdravotního stavu stěžovatele a po několika měsících byl z nemocnice propuštěn. Ošetřující lékařka však na svém návrhu setrvala. Odůvodnila to zejména nedostatečnou spoluprací stěžovatele při ambulantní léčbě a opakovanou dekompenzací jeho zdravotního stavu. Okresní soud v Hradci Králové návrhu lékařky vyhověl. Poté, co se stěžovatel proti rozhodnutí neúspěšně bránil u Krajského soudu v Hradci Králové, obrátil se na Ústavní soud.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že změna formy ochranného léčení na ústavní formu byla nepřiměřená, jelikož obecné soudy nezohlednily výjimečnost institutu ústavního ochranného léčení, dosavadní délku a průběh ochranného léčení a nižší závažnost jeho někdejší trestné činnosti, s níž zákon nespojuje ukládání dlouhodobých trestů odnětí svobody. Zdůraznil v této souvislosti fakt, že je v ochranném léčení již více než 17 let, což vyžadovalo mimořádně pečlivé posouzení věci a podmínek pro další zbavení osobní svobody.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení okresního soudu i krajského soudu, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práva a svobod.

Ochranné léčení je jednou z forem ochranných opatření trestního práva, působí především preventivně, ale obsahuje i složku represivní a může být vykonáváno v ambulantní či ústavní formě. Podle judikatury Ústavního soudu není jeho forma primárně určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného, nýbrž potřebou léčby. Nicméně vzhledem k tomu, že ochranné léčení v ústavní formě představuje mimořádně závažné omezení osobní svobody léčené osoby, a tedy zároveň zásah do práva na osobní svobodu, je nutné, aby nebezpečí plynoucí ze strany léčené osoby dosahovalo takové intenzity, která odůvodňuje omezení její osobní svobody. Ochranné léčení v ústavní formě tak bude možné uložit zpravidla tam, kde by v případě trestní odpovědnosti pachatele bylo namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody.

Ochranné léčení v souladu s trestním zákoníkem trvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Ústavní ochranné léčení je sice omezeno na dobu dvou let, ta však může být opakovaně prodlužována. To zároveň znamená, že může vzhledem ke své časové neurčitosti představovat intenzivnější zásah do osobní svobody než nepodmíněný trest odnětí svobody. Právě proto je při rozhodování o jeho dalším trvání třeba mimořádně pečlivě zkoumat, zda nadále přetrvávají zákonné podmínky pro jeho výkon. Soudy by se měly zvláště vyvarovat mechanického prodlužování ústavního ochranného léčení pouze s odkazem na trvající duševní poruchu pachatele. V opačném případě by se totiž z ochranného opatření, jehož účel je především léčebný a preventivní, mohl stát fakticky doživotní trest odnětí svobody.

Již skutečnost, že se stěžovatel v minulosti nedopustil jednání, za které bylo namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, a v průběhu posledních patnácti let nebyl znovu trestně stíhán, nasvědčuje tomu, že uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě by v jeho případě mělo být ospravedlněno pouze závažnými okolnostmi.

Samotná dekompenzace zdravotního stavu stěžovatele nemůže bez dalšího odůvodnit změnu ochranného psychiatrického léčení z ambulantní na ústavní formu, aniž by soudy současně posoudily, jaké konkrétní nebezpečí by ze strany stěžovatele hrozilo v případě ponechání ochranného léčení v ambulantní formě. Opačný přístup by v důsledku znamenal, že stěžovatel bude trvale vystaven riziku nařízení ústavní formy ochranného psychiatrického léčení pouze z důvodu charakteru své nevyléčitelné či obtížně léčitelné duševní poruchy. Potřebu akutní stabilizace zdravotního stavu stěžovatele přitom lze – mimo oblast trestního práva – řešit i méně invazivními prostředky, zejména postupem podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (pacienta lze za stanovených podmínek hospitalizovat i bez jeho souhlasu). Současně je třeba přihlédnout i k délce trvání ochranného psychiatrického léčení, jak stěžovatel namítal v ústavní stížnosti, což obecné soudy neučinily.

Ústavní soud navíc zjistil, že existují závažné pochybnosti, zda vůbec měly soudy v tomto případě zákonný podklad pro rozhodování o trvání ochranného psychiatrického léčení nebo změně jeho formy. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že již v roce 2012 vydal Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesení, jímž stěžovatele z ochranného léčení propustil. Toto usnesení přitom ve světle tehdy platné úpravy nelze vykládat jinak než jako rozhodnutí o ukončení ochranného léčení. Obecné soudy ho však nesprávně interpretovaly pouze jako rozhodnutí o změně formy ochranného léčení stěžovatele a dále rozhodovaly o jeho trvání. Ostatně i kdyby obecné soudy přes existenci tohoto usnesení mohly o dalším pokračování ochranného léčení rozhodovat, neučinily tak v tehdy zákonem stanovené dvouleté lhůtě. Doba mezi počátkem výkonu ochranného léčení a prvním rozhodnutí o prodloužení ochranného léčení překročila maximální dobu pro trvání ochranného léčení a obecné soudy měly už před mnoha lety rozhodnout o propuštění stěžovatele z ochranného psychiatrického léčení. Je však nutné zdůraznit, že zrušení napadených rozhodnutí nebylo založeno na těchto pochybnostech, stěžovatel totiž tuto námitku ve své ústavní stížnosti ani v předchozích řízeních vůbec nevznesl. Ke zrušení rozhodnutí obecných soudů postačovaly již výše uvedené důvody.

Otázkou existence zákonného trestněprávního pokladu pro další pokračování ochranného psychiatrického léčení se nicméně budou muset v dalším řízení zabývat obecné soudy.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1767/26 je dostupný zde (212 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu