Je na čase zbavit se amerických akcií? Hned 9 ukazatelů předpovídá ztracenou dekádu

Americký akciový trh má problém, který se velmi špatně obchoduje. Je drahý, ale drahý může zůstat překvapivě dlouho.

Mark Hulbert v analýze pro MarketWatch porovnal devět valuačních ukazatelů, které mají statisticky významnou vazbu na následné desetileté reálné výnosy indexu S&P 500.

Sedm z nich předpovídá za příštích deset let ztrátu po započtení inflace, osmý přibližně nulový reálný výnos. Průměr všech devíti ukazatelů vychází na -3,2 % ročně.

Takové číslo svádí k jednoduchému závěru: prodat akcie a počkat na propad. Právě to by však byla chyba. Valuace totiž poměrně dobře říká, jaké výnosy lze očekávat v horizontu mnoha let. Velmi špatně říká, co trh udělá za tři měsíce.

Nejpřesnější ukazatel vůbec nepracuje se zisky firem

Mezi sledovanými metrikami najdeme klasické poměry ceny vůči ziskům, tržbám, účetní hodnotě, dividendám nebo velikosti ekonomiky. Nejzajímavější ukazatel je však postaven úplně jinak.

Sleduje, jak velkou část finančních aktiv americké domácnosti drží v akciích.

Myšlenka je prostá. Když mají domácnosti v akciích nezvykle mnoho peněz, zbývá méně kapitálu, který by mohl na trh přitéct. Zároveň to obvykle znamená, že investoři mají za sebou dlouhé období růstu a jsou velmi optimističtí.

Popularizátor investování tento ukazatel již v roce 2013 označil za mimořádně silný prediktor dlouhodobých výnosů. Ve svém původním rozboru ukázal, že historicky vykazoval lepší vztah k budoucím desetiletým výnosům než například poměr ceny k zisku, Shillerovo CAPE nebo poměr tržní kapitalizace k hrubému domácímu produktu.

Podle údajů citovaných MarketWatch se podíl akcií v portfoliích amerických domácností pohybuje poblíž historických maxim.

Právě shoda různých ukazatelů je důležitější než kterýkoliv z nich samostatně. U jednoho poměru lze vždy vysvětlovat, proč „tentokrát neplatí“. Když ke stejnému výsledku docházejí modely postavené na rozdílné logice, argument je podstatně silnější.

-3,2 % ročně není předpověď, kterou bych bral doslova

Tady bych byl opatrnější než původní článek.

Model, který hlásí reálný výnos -3,2 % ročně, neříká, že investor každý rok ztratí přesně 3,2 % kupní síly. Je to statistický odhad založený na vztazích, které fungovaly v minulosti.

Změna ziskovosti firem, inflace, daňového prostředí nebo struktury investorů může výsledek výrazně posunout.

Dobře to ukazuje Vanguard. Jeho model z dat k 30. červnu 2026 rovněž označuje valuace amerických akcií za zvýšené, přesto pro následujících deset let očekává nominální výnos amerických akcií mezi 4,2 a 6,2 % ročně. Ještě o čtvrtletí dříve očekával 4,9 až 6,9 %.

Rozdíl proti Hulbertovým -3,2 % po inflaci je značný.

A právě v tom vidím hlavní sdělení. Investor by se neměl upnout na jedno konkrétní číslo. Důležitá je společná informace několika modelů: výchozí cena amerických akcií je vysoká a pravděpodobnost mimořádně vysokých dlouhodobých výnosů tím klesá.

To je také podstata oceňování akcií. Cena zaplacená při nákupu neurčuje, zda kvalitní firma dál poroste. Určuje však, kolik z jejího budoucího růstu již investor platí předem.

Největší změnou není valuace. Jsou jí dluhopisy

Ještě před několika lety měli investoři při drahých akciích nepříjemný problém: alternativy nabízely mizerné výnosy.

Ve druhé polovině srpna 2026 se výnos desetiletého amerického státního dluhopisu pohyboval kolem 4,7 % ročně.

To mění matematiku portfolia.

Pokud bezrizikovější státní dluhopis nabízí výnos poblíž pěti procent, musí akcie nabídnout dostatečnou prémii za kolísání a možnost ztráty. Při velmi vysokých valuacích se tento rozdíl zmenšuje.

Investor proto nemusí věřit katastrofickému scénáři, aby americké akcie považoval za méně atraktivní. Stačí mu dojít k závěru, že odměna za podstoupené riziko již není tak štědrá jako v době levnějšího trhu.

Co to pro investora znamená

Osobně bych z vysokých valuací nedělal signál k útěku z trhu. Historie ukazuje, že drahé akcie mohou ještě dlouho zdražovat a pokus trefit vrchol bývá drahý.

Dával bych však větší pozor na koncentraci portfolia. Investor, jehož většinu majetku tvoří americké růstové akcie nebo ETF kopírující S&P 500, ve skutečnosti nesází pouze na další růst zisků. Sází také na to, že investoři budou ochotni dál platit vysoké násobky těchto zisků.

Právě druhá část sázky bývá přehlížená.

Vyšší valuace nejsou rozsudkem nad americkým trhem. Jsou cenovkou. A čím vyšší cenovku při nákupu zaplatíte, tím více dobrých zpráv musí firmy v dalších letech skutečně doručit.

Proto bych devět varovných ukazatelů nečetl jako zprávu „propad přijde“. Četl bych je jako upozornění, že laťka pro další desetiletí leží nezvykle vysoko a investor by měl své očekávání ohledně výnosu nastavit podstatně střízlivěji.